Zadní Újezd

Zadní Újezd je vesnice, část obce Medlov v okrese Olomouc. Nachází se asi 2 km na severozápad od Medlova. Obec se nachází na výspě Hornomoravského úvalu mezi Uničovem a Úsovem. Blízko obce Troubelice. Její místní části – Hlivice, Králová a Zadní Újezd tvoří západní hranici mikroregionu Uničovsko.Les Holubice zdvíhal se od pradávna nad dědinkou Zadním Újez­dem. Teprve v minulém století byla jeho část vykácena a postaveno zde několik stavení.

V roce 1875 prodal Holubici majitel úsovského panství, kníže z  Lichensteinu, panu Suchomelovi, nájemci Nového Dvora u Červenky. Pan Suchomel měl na Novém Dvoru flokárnu a potřeboval dřevo pro výrobu floků. Proto celou Holubici vykácel a spodní parcely, kde byla lepší půda, prodal zájemcům z okolních vesnic. Vršek Holubice, kde byl jen kámen a kořeny, nikdo nechtěl. Suchomel proto vymyslel následující plán: na Holubici postavil zemědělskou usedlost, do stodoly navozil seno a  slámu z Nového Dvora a počkal do zimy. Když napadlo hodně sněhu, rozšířil po okolí zprávu, že prodává na Holubici zemědělskou usedlost. Pan Tomáš Smyčka hrál s panem Suchomelem karty v hospodě u  Bílého koně v Litovli. Když viděl stodolu plnou sena, slámy a obilí, nechal se nachytat. Protože se zrovna v té době nepohodl se sousedem v  Cholině, rád se odstěhoval. Ale to překvapení na jaře, když roztál sníh. Viděl jen kamenité, neurodné pozemky s kořeny stromů, na kterých se nedalo hospodařit. Protože o kámen na Holubici nebyla nouze, otevřel si na Holubici kamenolom. Živil se lámáním kamene a přitom začal pomalu zúrodňovat pokácený les. Po Tomáši Smyčkovi na této půdě hospodaří už čtvrtá generace Smyčků.

O lese Holubici se vypravuje tato pověst:

Kdysi zde o polednách řezal chudý bednář z Troubelic mladé břízky na obruče. Najednou se před ním zjevila mladá paní v bělostném rouše a ostře mu vytýkala, že tak bezohledně ničí životy mladých stromků.Bednář se omlouval: „Dělám to jen z nouze, doma mám nemocnou ženu a děti mají hlad.“ Paní mu pravila: „Chceš-li svůj nuzný život zlepšit a chceš-li i mne učinit šťastnou, učiň, co ti teď řeknu! Zítra v  pravé poledne přijď k této bříze. Přijede sem černý kůň, ale bez jezdce. Na jedné straně jeho sedla bude meč, na druhé zlatý klíč. Nejsi-li bojácný a podaří-li se ti chytit vraníka za uzdu a zmocnit se zlatého klíče, vysvobodíš mého drahého manžela, který je v těchto končinách zaklet. Já ti za prokázanou službu zase ukáži, kde je v lese ukryt zlatý poklad. Ale buď statečný, ničeho se nezalekni a ničeho si také nevšímej, ať se děje cokoliv!“Druhého dne před dvanáctou čekal již chudý bednář u břízy. Najednou se zdáli ozval hlas poledních zvonů. V tu chvíli také přiklusal k bříze černý kůň bez jezdce, jak ona tajemná paní před­pověděla. Na jedné straně sedla meč, na druhé zlatý klíč. Ale co horšího! Oči koně plály ohněm a i z nozder sálaly plameny. Chvíle napětí, bázně i strachu. Ale pak si bednář dodal odvahy. Chopil se koňovy ohlávky, aby si vraníka přidržel užuž vztahuje ruku po zlatém klíči. Vtom vraník náhle zařehtal, vzepjal se a milého bednáře zdvihl do výše.Bednář polekán pustil z niky ohlávku, spadl na zem, a když se po chvilce zvedl a ohlédl, byl černý kůň i se zlatým klíčem pryč.Jan za sebou zaslechl nějaké zakvílení a povzdech: „Ach, ach, zas musím dalších sto let čekat na vysvobození svého manžela.“Teprve od staré žebrácky se chudý bednář dozvěděl, že kdyby byl černého koně posypal svěcenou solí, jistě by byl manžela tajemné pa­ní vysvobodil a pro sebe získal holubičky poklad.